Přestože nejsem nikterak pohybově nadaný (zkoordinovat nový pohyb, natož naučit se nový sport, mi zabere hodně času), byl jsem od mala veden ke sportu. Vzhledem k tomu, že jsem narozený v Pardubicích a sportovně odkojený na místním zimní stadionu, vždycky jsem chtěl hrát hokej. Tak nějak to nevyšlo – a jsem si takřka jist, že to je dobře – a skončil jsem u sportu, který dělali oba moji bráchové, orientačního běhu.
Samostatné po lese s mapou možná může znít extrémně pro sedmileté dítě, ale za těch víc než sedmnáct let, co tenhle sport dělám, mě to naučilo sakra dost věcí.
Když pominu samozřejmosti jako dobrá kondička, schopnost číst mapu či vytrénovaná nejen prostorová paměť, tak to jsou věci jako pomoc druhým, respekt k a obliba odlišnosti, přátelství či zvládnutí stresových situací. A to jsou jenom věci, které mě napadly jako první. Je pravda, že orientační běh mě za ty roky formoval stejně silně jako rodina a silněji než cokoliv dalšího.
V lese při orienťáku - foto: Zhaly
Pro ty, co s tímhle parádním sportem pro každého zatím neměli tu čest (anebo na něj zanevřeli, když je do něj jednou v mládí někdo nutil), tu mám pár věcí, kterými se můžete inspirovat i tak:
- Cesta k cíli je pro každého jiná – co je vhodné pro jednoho může být utrpením pro jiného (rychlý běžec si může zvolit delší cestu po cestě, zatímco ten, kdo umí lépe mapu, se může pustit složitějším terénem)
- I v závěru lze rozhodnout – tak jako při štafetách jde na závěrečných kontrolách porazit i silnějšího závodníka, stejně tak můžete porazit konkurenci, pokud se budete soustředit do poslední chvíle a jen si počkáte na její chybu.
- Ve dvou nebo ve více se to lépe táhne – stejně jako v lese běžíte rychleji, když máte někoho na dohled, i v životě vás budou ostatní popohánět. A ačkoli je spolupráce vždy výhodnější, i konkurence vás popožene – jen se jí nedržte věčně, ale jen do té doby, dokud směřuje správným směrem.
- Když někam dorazíš, měj už rozmyšleno, kam se zhruba vydáš dál – přemýšlení na místě stojí čas, přemýšlejte za chodu. Nemusíte mít dokonalý plán (to je často zbytečné, protože se jeho předpoklady mohou snadno změnit), stačí jen představa.
- Cesta je důležitější, než cíl. Tohle je hodně myslím hodně oblíbená poučka a popravdě neznám jednoduchý způsob, jak ji přetavit v realitu u člověka, který se dosud honil jen za výsledky. Sám jsem až nedávno pochopil – asi v době, kdy mě neustálé nemoci a zranění vyřadily na skoro dva roky z tvrdého tréninku – že je pro mě důležitější, jak se sám dokážu popasovat s tratí, a ne jak dopadnu. Ačkoli své soutěživosti jsem se samozřejmě zcela nezbavil… A to asi není na škodu.
To je jen část z ponaučení, které jsem si z orientačního běhu odnesl. Časem možná sepíšu další, když přijde chuť nebo bude zájem.
A co vás naučil váš oblíbený sport? Nebo hraní na hudební nástroj, rukodělné práce nebo cokoliv, co děláte už dlouho a hlavně pro zábavu?
